Obrys

Choreografie se slovem jako performativním textem, jeho významem s metaforami současného světa plného násilí, který se nás zdánlivě netýká. Teorie zvuků, protože hlas tančí stejně jako tělo.

Dialog je více než individuální zaslepení a okamžik rozhodnutí je zásadní, kde minulost poklidně nabízí jiný úhel pohledu. Ve spolupráci s umělci z různých tvůrčích disciplín se Jiří Bartovanec společně s performery odebral na cestu hledaní dialogu všech zúčastněných. Vznikla tak společná obrazová výpověď, kde i diváci jsou součástí jednoho světa. Svoboda zde prochází napětím mezi tancem a divadlem.

Nástrojem jim byla improvizace, která je nezbytnou součástí choreografovy práce a praxe, pomocí které zkoumá fyzické a emocionální stavy nebo jejich vzpomínky.

Medailonek

Jiří Bartovanec po studiích na taneční konzervatoři Duncan Centre v Praze odešel do Berlína, kde spolupracoval s Farhadem Payerem a Yasmine Kalifa na divadelní inscenaci Jack and Harun a se skupinou Toula Limnaios na inscenaci Irrsinn. V roce 2004 pracoval s Jochenem Rollerem na choreografii Mindgarden, tančil v duetu Mirelly Wiengarten Combattimento di Tancredi e Clorinda a v jejím tanečním filmu Circulatura. V roce 2007 se podílel na projektu Mayim Mayim ve Stadttheater Nürnberg/Fürth. Za tři roky poté spolupracoval s Williamem Forsythem na projektu Human Writes a Jiřím Havelkou a Tiger Lillies na inscenaci Here I am a human.

Od roku 2003 spolupracuje se Sashou Waltz a v roce 2007 se stal stálým členem skupiny Sasha Waltz&Guests. Tančí v choreografiích noBody, Insideout, Dido&Aeneas, Medea, Jagden und Formen, Continu, Matsukaze, Sacre, L’Après-midi d’un faune a Kreatur.

Jeho první sólo When my mind is rocking, I know it´s 7 mělo premiéru v dubnu 2008 v rámci projektu Choreographen der Zukunft/Choreografové budoucnosti skupiny Sasha Waltz&Guests. Následovalo sólo Aneho (2010) a mnoho dalších, které uvedl na několika evropských i afrických scénách. V Lome připravil v rámci programu Goethe Institutu choreografii Door of No Return (2011).

Jeho choreografie GLOBE (2014) byla nominována na Českou taneční platformu.  Na České taneční platformě získal cenu také v roce 2017 tzv.  „Special mention“, zvláštní zmínku mezinárodní poroty, za choreografii Svěcení jara se studenty konzervatoře Duncan Centre. Mezi jeho poslední sólové práce patří Entropy (2015) a Razzle Dazzle (2017).

V národním divadle Brno vytvořil v roce 2016 taneční zpracování Martinů kantáty pro inscenaci J. A. Pitínského Otvírání studánek Alfréda Radoka. O rok později choreografii k performance německé režisérky Julie Wissert Odyssea (2017).

Jeho poslední premiérou je inscenace Luther, dancing with the Gods (2017) v režii Roberta Wilsona.